 |
Bořek Šípek (1949-2016) byl celosvětově uznávaný architekt a designér, vážený profesor, vizionář, kosmopolita, postmodernista, self-made man, výborný kuchař, ctitel asijské kultury... Avšak podle jeho kolegů, žáků a přátel byl Bořek Šípek především dobrý muž a skvělá osobnost. „Věříme ve svou svobodu, protože se nám pořád dává najevo, že v rozvoji nic nestojí v cestě... Jenom někteří si všimnou, že délka kroků, frekvence a velikost bot jsou pokaždé dány předem a předepsány...“ Bořek Šípek. Příběh tohoto kosmopolity byl často přirovnáván k pohádce o Popelce v mužském podání. V patnácti letech osiřel (matka i otec zemřeli na rakovinu). V devatenácti, zcela bez prostředků, emigroval do Německa. Před emigrací odmaturoval na pražské Střední uměleckoprůmyslová škole, obor konstrukce a tvorba nábytku. Svých studií využil, když před vstupem na univerzitu v Německu pracoval jako truhlář. Díky stipendiu vystudoval architekturu v Hamburku a filozofii ve Stuttgartu. Učil design na univerzitách v Hannoveru, Essenu a pak i v Praze po mnoho let. Od roku 2005 byl děkanem Fakulty architektury na Technické univerzitě v Liberci, kde založil i nový studijní obor Environment Designu. |
|
 |
||
|
Jeho prvním výrazným úspěchem byl skleněný dům, který postavil pro svou sestru, za který byl v roce 1984 nominován v Německu na Cenu za Architekturu. Svět se pro něj otevřel a on se přestěhoval do Amsterdamu, protože byl přitahován liberální atmosféru tohoto kosmopolitního města. V polovině osmdesátých let ho oslovila nejprestižnější italská designerská firma Driade. Spolupráce s Driadou znamenala pro Šípka začátek raketové kariéry „nejvýznamnějšího současného designéra“, který „v úděsně realistickém světě vyvolává touhu po magičnu“. Tisk o něm hovoří v superlativech a v jeho nové vlasti začíná tzv. šípkománie. Ještě předtím mu Driade vydává vlastní katalog, a stvrzuje tak jeho důležitost. Do té doby totiž existovali pouze čtyři lidé, kteří měli nárok na vlastní katalog – Francouz Philippe Starck, Španěl Oscar Tusquets, Italka Antonia Astori, a Čech Bořek Šípek. Šípek se zaměřuje na exkluzivní, v malém počtu vyráběné výrobky, ať už šlo o židle nebo jiné kusy nábytku, příbory, sklo, porcelán, vázy nebo lampy a další bytové doplňky. Díky Driade, se Šípek dostává do Asie a absolutně propadá vášni pro její kulturu, kuchyni a východní myšlení obecně. Koupit si něco od Šípka začalo být známkou vytříbeného vkusu. Město Den Bosh na jihu Nizozemska pověřilo Bořka Šípka stavbou svého muzea, pro japonské Kjóto navrhl Operu a francouzská vláda mu udělila Rytířský kríž za zásluhy o umění a literaturu. Módní návrhář Karl Lagerfeld ho nazval géniem designu a svěřil mu interiéry svých butiků od Paříže po Bejrút. Šípek vytvořil tzv. Bibli butiků, podle které se museli řídit všichni architekti. |
 |
|
|
||
|
Po revoluci se české kunhistoričce Mileně Lamarové podařilo Šípka přesvědčit, aby začal učit na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Stává se také hradním architektem. Touto čestnou funkcí je pověřen prezidentem Václavem Havlem. 21. října 1993 přejímá z rukou nizozemského prince Bernharda Cenu za užité umění a architekturu spolu s částkou 100.000 guldenů. Těchto zhruba jeden a půl milionu korun věnuje na opravy Pražského hradu. V Lindavě spoluzakládá sklárnu Ajeto, aby nakonec došel až ke splnění svého snu a založil si v Novém Boru sklárnu zcela vlastní, Studio Anežka. Bořek Šípek byl člověk univerzální, neustále otevřený podněty přijímat i dávat a do malého rodinného domku se vrhl se stejnou vervou jako do královského hradu. V Šípkově životě se střídá práce s prací. Nikdy nemá dovolenou, práce je pro něj potěšením. Nejvíce ze všeho se cítil být architektem, spíše než designérem. „Pracuji strašně moc a velmi mě to těší. Snad proto nemám rád otázku: Můj nejbližší úkol... Budoucnost jsou pro mě bílé stránky nepopsané knihy. I když, jak stárnu, přichází ke mě pocit, jestli bych se neměl trochu zklidnit či někam se ukrýt. Pak ale ke mě někdo přijde se zajímavou nabídkou a já se jí hned naprosto otevřu. Proto nikdy zásadně neplánuji nic dopředu. Pevné plány uzavírají nečekané cesty.” Nicméně Bořek Šípek se vždy cítil jako architekt více než projektant. |
|
|
|
|
|
|
Tak to zůstalo až do jeho smrti. Má pro to jednoduché vysvětlení: konstrukce se skládá z balení věcí do formy. Architektura je prostor. Tvorba pro něj i design byli dříve přirozenou součástí architektury. Architekti, podle Bořka Šípka, mají velkou sílu. „Architektura má moc manipulovat lidi pozitivně. Když vytvořím objekt, zajímá mě, jak bude působit na lidi. Architektura má mnohem větší sílu než jakékoliv jiné umění. Architekti si mohou hrát s lidmi, mohou je vést po domě, jak potřebují. Různé pokoje a místa mají různé znaky a lidé v nich mají různé pocity. Když vstoupíme do divadla, měli bychom mít jiný pocit, než když vstupujeme do ložnice nebo kanceláře.” Hlavní důvod jeho úspěchu v oblasti architektury a designu se skrývá v následující větě: „Neumíte-li znovu začínat, skončíte v rutině. Existuju rád neomezován... Jediná omezení, která vítám a která mě stimulují, jsou daná zakázkou.“
|
|
